na Blog.cz

6:20, vstávat, škola. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek. Nudný stereotyp, koloběh života. Koloběh doposud 17letého života. Škola, domov, spánek. Spánek, domov, škola. Vypneš se a žiješ uvnitř sebe. Je Ti jedno, co se kolem Tebe děje, Ty nejsi venku, Ty jsi uvnitř. Nechceš být vtažen ro reality. A když už jsi, je Ti ublíženo. Začneš nenávidět zrcadlo. Sebemenší pohled na něj, na Tvůj odraz v něm, se Ti hnusí. Je Ti do pláče, cítíš bezmoc a zoufalství, proč zrovna Ty? Tvář nedokážeš změnit, co takhle tělo? Už Ti nejde se vypnout, musíš to sledovat, musíš SE sledovat! To půlnoční zkoušení si oblečení před malým zrcadlem, které tak nenávidíš, Tě unavuje, já vím. Nebuď nepříjmený na koloběh kolem Tebe, vzchop se a bojuj! Jak zdrádné může být jadérko zaseté ve Tvé hlavě... Klíčí.

Třeba se jí někdo všimne, třeba jí znovu nenechá tak moc na dno spadnout. Třeba se mu konečně otevřou oči a uvidí, co vidí ona. Ucítí, co ona. Do té doby jí zbude jen zas ta ona stará kamarádka. Jak ona nesnáší, když na ní někdo ječí! Vždyť je jen člověk, chybuje, jako každý druhý. Ale řvát na ní, že není silná a že potřebuje od života lekci... Lekci? Kolik ještě jich tam pro ni máš? Já jen, chci jí na ní připravit. Je mi té dívky líto.

Eh, moc ten konec prázdnin nedopadl dobře. Teda, asi dopadl, ale ne tak, jak jsem si to představovala. Kdybych se mohla vrátit v čase, chtěla bych červenec, začátek července. Ne kvůli tomu, že byl teprv začátek prázdnin a jupí, dva měsíce před sebou, ale kvůli tomu, co se dělo a bylo mi to strašně fajn :D Teď je to všechno nějaký jiný. Uplně něco jiného, než jsem očekávala. A i tak se cítím. Cítím změnu, jak mi prostupuje celým tělem. A nemůžu s tím nic udělat. A nebo možná i můžu, vždycky se dá něco proti tomu udělat, ale já nevím, jestli to bude správný. Tyhle křižovatky života fakt miluju. Snad sem ještě nikdy nezabočila dobře. Možná proto, že se moc dlouho nad nima rozmýšlím. A tak asi proto na těch křižovatkách stojím vždycky tak dlouho.